Poznaj moderný Izrael
Czech Hungarian Slovak English Israeli Polish German

Facebook us!

Ídea štátu Izrael

I. Idea

Zázraky se někdy dějí, ale je třeba pro ně nesmírně tvrdě pracovat. (Chaim Weizmann)

K

aždý velký projekt začíná myšlenkou, ideou. Existence moderního Státu Izrael je založena na ideji, která rezonovala ve společenském i náboženském životě židů v posledních dvou tisících letech a jejíž uskutečnění lze přirovnat k zázraku. Jak zmiňuje citát v úvodu, zázraky ale vyžadují tvrdou a soustředěnou práci, aby došly svého naplnění. Založení dnešního státu Izrael je možná odpovědí na modlitby a naděje generací židů v diaspoře, ale jeho zrod a zejména přežití je výsledkem neuvěřitelného odhodlání a každodenní pragmatické práce.

Tou idejí byla naděje na návrat na Sión, do Země zaslíbené, tedy do Izraele. Jednalo se o léty nesetřenou touhu po návratu domů, do země, kterou Bůh podle náboženské tradice zaslíbil židovskému národu. Toto po staletí přetrvávající úzké sepjetí s určitým územím je samo o sobě jedinečné. Skrývalo však v sobě vedle náboženských pohnutek i naději na bezpečí – židé rozptýleni po celém světě byli v hostitelských společnostech povětšinou terčem odmítání, zvláštního zacházení, strachu, nepochopení i nenávisti. Ačkoli přístup většinové společnosti se lišil v různých historických obdobích a rovněž geograficky, jako nerovnoprávní ne-občané židé zákonitě toužili po Izraeli jako po místě, kde by vládly židovské zákony a kde by židé byli v bezpečí.   

Co je tedy Izrael? Hovoříme o něm jako o „něm“, když referujeme o Státu Izrael, ale rovněž slýcháme hovořit o „ní“, tedy o Erec Jisra´el, Zemi izraelské. Jedná se o oblast geograficky ohraničenou na jihu Sinajským poloostrovem, na východě Středozemním mořem, na severu Golanskými výšinami a na západě Mrtvým mořem. Toto je historické vymezení území, které ve starověku bývalo Izraelským královstvím. Území je součástí oblasti, kde vznikala naše civilizace, na průsečíku cest mezi Mezopotámií a Egyptem.

Asi před čtyřmi tisíci lety tuto oblast osídlily semitské kmeny, které souhrnně nazýváme Kanaanejci (obývající zemi Kanaan). Ačkoli žily na území dnešního Izraele, ne vždy jej ovládaly – po dvě století například byly součástí Egyptské říše (od poloviny 15. století př.n.l.). Do mozaiky národů a kmenů můžeme dále zasadit Edomce, Amovity nebo Moáby, jména, která slýcháváme v hodinách dějepisu a jejichž působení nám pravděpodobně splývá. Stačí si zapamatovat, že tvořily společenství na kmenovém základě, byly zpočátku nomádské a při příchodu do nové oblasti poskytující dostatek obživy bojovaly s dříve usedlými kmeny nebo se vzájemně asimilovaly. Snahy o vytvoření jakýchsi proto-státních útvarů byly většinou krátkodobé a nevedly k vytvoření výraznějších kulturních nebo politických entit.

Židé v této době vlastně ještě neexistovali, jejich předci, Hebrejci (od semitského kořene „br“, který znamená „překračující“), přišli na tuto křižovatku národů z Iráku přes Sýrii. Tyto události jsou popsány v Tóře, tedy Pěti knihách Mojžíšových, které jsou základem judaismu, ale současně i křesťanství a Islámu. Protože jeden ze zásadních rozdílů, kterým se hebrejské kmeny odlišovaly od všech ostatních obývajících území dnešního Izraele, byla postupná inklinace k monoteismu, tedy víře v jediného boha. Tóra byla podle náboženské tradice seslána židům na hoře Sinaj samotným Bohem, podle jiných byla sepsána lidmi  a zaznamenává skutečné nebo alespoň mýtické události vedoucí nejen ke zrodu samotného židovského národa, ale zejména ke zcela novému způsobu nahlížení na svět, společnost  a morálku. Na základě vyprávění příběhů ustavuje soustavu pravidel, kterými se má řídit jedinec a společnost na základě víry v jediného, všemohoucího Boha. Tato tradice je jedním ze základních kamenů uspořádání celé lidské civilizace – předkládá základní koncepty, kterými se řídí lidská společnost do dnešních dnů. Interpretace těchto pravidel i následných historicko-náboženských událostí je však současně příčinou mnoha sporů, válek a lidského neštěstí.

 

Pohled na vykopávky v iráckém Uru – právě zde snad stával dům Abrahámova otce, místní průvodci dokonce ukazují konkrétní místo a zbytky zdiva – prakticky těžko uvěřitelná přesnost identifikace, ale nejednoho romantika potěší.

Tóra popisuje události od stvoření světa, z nichž některé se odrážejí v mýtech i dalších národů v oblasti (například příběh potopy světa), a dostává se k Abrahámovi, který podle tradice jako první přijal existenci jediného Boha a na důkaz své smlouvy s ním nechal obřezat sebe a svého syna Izáka. Byl to právě Abrahám, kdo podle tradice opustil dům svého otce a odešel do země, kterou mu Bůh zaslíbil. Jemu náleží rovněž první zaznamenané nabytí majetku v zemi Kanaanejců, když pro sebe a svou rodinu zakoupil pozemek ve městě Hebronu, kde je on, jeho žena Sára, syn Izák s manželkou Rebekou, jeho vnuk Jakob s chotí Leou a svým nejmladším synem Josefem pohřben v jeskyni Machpela.

Jméno Izrael se však objevuje až později. Dostal jej právě Abrahámův vnuk Jákob  a znamená „Zápasící s Bohem“ na památku jeho zápasu s andělem (Genesis 32:29). Jelikož je Jákob praotcem židovského národa – od jeho dvanácti synů se identifikuje dvanáct kmenů izraelských – začalo se jméno Izrael používat nejen pro potomky této mýtické postavy, ale později přeneseně i pro území, které podle náboženské tradice Bůh přislíbil Abrahámovi a jeho potomkům, a na němž bylo podle Tóry postupně vytvořeno samostatné království stejného jména. Od Jákoba tak dochází k formování izraelského národa, které je dokončeno vyvedením z Egypta, obdržením Tóry na hoře Sinaj a dovedením lidu pod vedením Mojžíše zpět do Země zaslíbené. Historicky se používá am Jisra´el (lid Izraele) nebo bejt Jisra´el (dům Izraele) pro Jákobovy potomky, v češtině se tedy z Hebrejců stávají Izraelité. Od tohoto pojmu pak pozdější texty (kniha Samuelova) odvozují Erec Jisra´el (Země izraelská) ve významu Bohem přislíbené vlasti Izraelitů.

K vytvoření samostatného království došlo podle některých pramenů na přelomu prvního tisíciletí př.n.l. První stát vytvořil král David a jeho centrem se stalo město Jeruzalém, kde jeho syn Šalamoun postavil chrám jedinému bohu. Po jeho smrti se království mělo rozpadnout na dvě části: severní Izraelské království, které bylo později pohlceno Asyřany,  a jižní, Judské království, jež bylo zničeno o několik set let později babylónským vpádem (586 př.n.l.). Zde lze pak dohledat původ slova „žid“, označující příslušníka izraelského národa žijícího na území „Judeje“.

Tak alespoň hovoří tradice – dostupné historické prameny ve formě archeologických vykopávek jsou však s potvrzením takto podávané historie méně konkrétní. Existence samostatného Judského království je bezesporu faktem minimálně od 7. století př.n.l. Zda izraelské kmeny své dominantní postavení v oblasti získaly bojem nebo mírovou cestou, se můžeme jen dohadovat. Podobně zůstává zahaleno tajemstvím, odkdy mezi nimi vítězí uctívání jednoho boha, ačkoli i Tóra poměrně barvitě líčí, že polyteismus se mezi židy dlouho těšil poměrně velké popularitě. Pravděpodobně teprve v babylónském zajetí (po vpádu vojsk krále Nabukadnessara a zničení Chrámu v Jeruzalémě byla část obyvatelstva odvlečena do Babylónu v rámci obvyklé politiky pacifikace dobytého území) dochází tváří v tvář nastalé situaci k upnutí se na tradice a k posílení náboženského a nacionálního smýšlení.

 

Stesk židovských vyhnanců v Babylóně zachycuje například žalm 137, který začíná slovy „Při řekách babylónských sedávali jsme, vzpomínajíce na Sión“. Jeho moderní podobu znáte spíše ze stejnojmenné písně kapely Bonnie M „By the rivers of Babylon…“ Žalm 137 v ilustrovaném psaltáři z 9. století.

Pád Babylónu pod útokem Perské říše umožnil židům návrat do domoviny a se souhlasem krále Kýra II. Velikého obnovili Chrám (tzv. Druhý Chrám postaven přibližně v letech 538-515 př.n.l.). Perská říše si udržela vliv v oblasti až do tažení Alexandra Makedonského, poté se Judea stala součástí helénistické říše Seulekovců a posléze Říše římské (provincie Judea). Posílené náboženské uvědomění Izraelitů reagovalo negativně na snahy o prosazení helénské kultury a stavělo se odmítavě k potlačování vlastních tradic. Občanské nepokoje tak vypukly například při znesvěcení Chrámu za Seulekovců v roce 165 př.n.l.  kdy přerostly v rebelii (povstání Makabejců), která osvobodila Judeu z područí  a nastolila vládu místní dynastie Hasmonejců. Za jejich vlády dosáhlo Judské království největšího územního rozmachu. V roce 68 n.l. podobný útlak ze strany Říma vedl k povstání, které o dva roky později vyústilo v tragickou porážku a zničení Chrámu v Jeruzalémě. Přes pokus o osvobozeneckou válku v letech 132-135 n.l. (povstání Bar-Kochba) se na situaci nic nezměnilo a Římané pouze provincii přezíravě přejmenovali na Palestinu, podle dávno zmizelých Filištínců. Tento název si v historii území Erec Jisra´el pak udrželo až do  20. století. Židovské obyvatelstvo bylo po katastrofických porážkách (počínaje babylónským vpádem) rozptýleno do všech koutů tehdy známého světa a tak byly položeny základy jeho života v diaspoře, exilu.

 

Model druhého Chrámu v Jeruzalémě

Pověst problematického etnika židům život v různých římských provinciích neulehčila, na čemž nezměnil nic ani nástup křesťanství. Život v exilu a překážky s tím spojené však paradoxně vedly k upevnění vlastní identity. Náboženství se stalo prostředkem k uchování vlastní kulturní a národní identity, které byly po staletí v případě Izraelitů/židů propojené. V nepřátelském prostředí se upevňovala víra v příchod Mesiáše, který obnoví židovský svatostánek a přinese spasení. Ústředním bodem víry generací židů v diaspoře se tak stala naděje na návrat do Země zaslíbené – její podoba v modlitbách však překonávala fyzickou podobu a dávala jí hluboký spirituální význam. Židé věří v mystické spojení mezi lidem Izraele a zemí Izraele. Tato touha, po generace nenaplněná, se stala zdrojem neuvěřitelné síly a současně zdrojem velkého smutku, které nacházely a nacházejí odraz nejen v náboženských traktátech, ale například i v umění.

Srovnej diaspora – galut:

Diaspora je obecně užívaný pojem pro osídlení určité skupiny lidí mimo původní domovinu.

Galut je hebrejské slovo označující „exil“. V sionistickém pojetí, silně podporujícím návrat z exilu na Sión, dostává termín „galut“ částečně negativní zabarvení – exil je vnímán nejen jako místo historického útisku, ale rovněž jako místo, kde židé ztrácejí svou identitu díky vlivu asimilace. Podle této optiky v diaspoře, neboli v galutu, židé nemohou dosáhnout svého plného potenciálu. Přístup k tomuto konceptu se liší, od radikálních až po umírněné výklady.

Život židovského národa v exilu v průběhu století byl nelehký. Obecně lze však říci, že lepší postavení židé nacházeli v islámských zemích, kdežto v křesťanské Evropě byl útlak větší a systematičtější. Ačkoli se zejména evropští králové a šlechta často snažili židovské osidlování svých zemí podporovat z důvodu nesporného ekonomického přínosu (zejména oživení obchodu a odvodu daní), antisemitismus zakořeněný ve společnosti tyto snahy často mařil. Velký vliv na protižidovské cítění populace měla bezesporu církev, ale také nevzdělanost, pověrčivost a neznalost prostých lidí.

V dnešní době si často neuvědomujeme, do jaké míry ovlivňuje historická zkušenost (rodiny, země, oblasti) společenské vazby a postoje, jaké závaží historické zátěže s sebou vláčíme. při studiu židovských dějin ale některé z nich lze identifikovat poměrně snadno. Zdánlivě vtipné označení ochodu s vyššími cenami za „krám u žida“ poměrně jasně ukazuje na asociaci – židé obírání o peníze. Je pravděpodobné, že takovéto poznámky vznikly právě z historické zkušenosti, kdy po dlouhou dobu byli židé lichváři a dlužníci mnohdy splácet nemohli a židům ani často nechtěli. To, že židům byly mnohé profese zapovězeny a půjčování peněz naopak zakazovala křesťanská nauka, si však dnes málokdo připomene.

Uvolnění židů ze středověkých omezení a narovnání jejich neplnoprávného postavení přinesla až Velká francouzská revoluce, která přiznala židům stejná občanská práva jako ostatním (jako první země vůbec tak Francie učinila v roce 1791). S Napoleonovými výboji se tato politika rozšířila do dalších zemí Evropy, ale proces plného zrovnoprávnění pokračoval postupně až do počátku 20. století. Židé mohli opustit ghetta, přestat nosit identifikační symboly (lišily se v čase, ale jednalo se například o zvláštní špičaté klobouky nebo žlutá kolečka na kabátě – inspirace pro zrůdné nacistické zákony s našívanými žlutými hvězdami je zjevná), volit nebo třeba svobodně cestovat. Této volnosti se ale židovská populace těšila v plné míře pouze v západní a části střední Evropy. Východní Evropa, s největším podílem židovského obyvatelstva, zůstávala velmi nepřátelsky a bigotně naladěna.

Přehled židovské populace na konci 19. století

Region

Populace

Svět

11 206 849

Rusko (1897)

3 872 625

Polsko (1897)

1 316 776

Rakousko (včetně Haliče)

1 224 899

Maďarské království

851 378

Německo (1901)

586 948

Turecko

282 277

Rumunsko (1900)

269 015

Velká Británie

250

Zbytek Evropy

312 863

In: Wikipedia  Jewish Encyclopedia 1901-1906

Myšlenky osvícenství a humanismu podporující zrovnoprávnění židů se odrážely  i uvnitř židovské komunity a vedly k obdobnému procesu – mezi evropskými židovskými vzdělanci a intelektuály došlo k procesu revize mnoha tradic, ve smyslu podpory kritického pohledu na studium náboženských textů, otevírání se sekulárnímu vzdělání a moderním hodnotám. Toto židovské osvícenství, Haskala, samozřejmě cílilo na podporu asimilace židů do většinové společnosti a logicky vyvolávalo odpor v konzervativních židovských kruzích, povětšinou právě ve východní Evropě. Nastoupený proces tak sice prohloubil rozdíly v židovské populaci, ale současně přispěl k posílení jejího vlastního sociálního a politického sebevědomí. Na tomto základě byly založeny první židovské politické spolky a organizace dále prosazující emancipaci židů v evropských zemích.

Ve filozofických diskusích a úvahách v rámci procesu židovské emancipace v Evropě se opakovaně objevovala i myšlenka návratu na Sión, nebo obecněji, vyřešení národnostní otázky (19. století - židé jako národ potřebují domovinu – odraz myšlenek nacionalismu a vymezování národního státu). Jako první však tyto myšlenky propojil a dostatečně obhájil rakouský novinář Theodor Herzl ve své knize „Židovský stát“ (1895). Herzl poukázal na zjevný rozpor v moderní evropské společnosti: ačkoli formálně byli židé ve většině zemí rovnoprávnými a mnohdy plně asimilovanými občany, antisemitismus a předsudky ve společnosti stále přetrvávaly. V průběhu svého krátkého života došel k přesvědčení, že proti tomuto jevu nelze bojovat a pro zajištění vlastního bezpečí musí židé Evropu opustit a vytvořit vlastní stát. Tímto krokem a díky okamžitému úspěchu jeho knihy se Herzl stal hlavním představitelem sionismu, tedy hnutí obhajujícího právo židovského národa na sebeurčení a to právě v Zemi izraelské. Dosažení tohoto cíle ale kromě nadšení vyžadovalo zejména nalezení výrazné mezinárodní politické podpory. Zájmy sionistů začala hájit Sionistická organizace založená na Prvním sionistickém kongresu v Basileji v roce 1897, kde se jejím prvním předsedou stal právě Theodor Herzl. Po mnoha vyjednáváních s vládami  a představiteli různých zemí se nakonec k aktivní podpoře sionistických myšlenek přiklonila například Velká Británie, která židovskému vystěhovalectví do Palestiny přála zejména v počátcích své mandátní správy.

Alia (hebrejsky výstup, cesta vzhůru – odkudkoli v regionu je to do Jeruzaléma cesta vzhůru) je označení návratu na Sión, do Země izraelské v pojetí sionistické filosofie. Rozlišujeme pět velkých imigračních vln do Palestiny před vznikem státu Izrael, od první začínající kolem roku 1882 (s přistěhovalci zejména z carského Ruska) až po vystěhovalce z Evropy ve 30. letech 20. století. Od nástupu nacismu k moci v Německu byla většinou židovská imigrace do tehdejší mandátní Palestiny nelegální a je označována jeko „Alia Bet“. Proces vystěhování se do moderního Izraele je stále nazýván alija, vystěhovalec je od stejného jazykového základu v hebrejštině nazýván oleh, pl. olim.

Země izraelská byla v té době označována jako Palestina a byla součástí upadajícího Osmanského impéria. Židé žili usídlení v Zemi izraelské nepřerušeně pouze v několika městech a jejich počet dosahoval ve druhé polovině 19. století přibližně 25 tisíc (oproti asi 450 tisícům Arabů). I sem postupně dosahoval vliv židovské emancipace a mnozí evropští filantropové investovali finance do zlepšení života místních komunit, stavby škol, rozvoje osad, atd. Skutečná vlna přistěhovalectví židů z Evropy však přišla až ke konci 19. století  a byla silně podpořena protižidovskými pogromy v carském Rusku. Možnost začít nový svobodný život v židovské domovině lákala mnoho lidí a finančně byla podpořena dalšími, kteří sice nehodlali opustit své domovy a podniky, ale myšlenku podporovali a mohli si dovolit ji sponzorovat.

Vzájemné soužití židovské a arabské populace v Palestině se měnilo jak se zvyšujícím se počtem židovských přistěhovalců, tak i v závislosti na vývoji situace v regionu. Ten byl v průběhu první světové války dramaticky změněn arabským povstáním proti Osmanům  a zájmy jednotlivých velmocí, které vyústily v poválečné uspořádání – Osmanské impérium se rozpadlo, slibovaný arabský stát nevznikl a v oblasti byla vytvořena síť mandátních území Společnosti národů svěřených do péče Velké Británie (Palestina a Irák) a Francie (Sýrie a dnešní Libanon). Arabské frustrace z nastalé situace byly postupně prohlubovány sílícími ambicemi sionistů, kteří byli mnohem lépe organizováni a rozšiřovali svoji přítomnost v Palestině nejen početně, ale i prakticky, když skupovali půdu a zakládali na ní primárně zemědělské usedlosti. Frustrace ústily stále častěji v násilí a situaci dále zhoršovaly pokusy britské mandátní správy o udržení kontroly, které byly odmítány oběma etniky. S přibývajícími komplikacemi omezovali Britové podporu židovskému přistěhovalectví (snížení kvót bylo kritické zejména po nástupu nacismu k moci v Německu, kdy se počty židů, kteří chtěli emigrovat, mnohonásobně zvýšily), ale na druhé straně nezasahovali dostatečně důrazně na to, aby uspokojili arabské požadavky. V roce 1936 doporučila Peelova komise, že by se Palestina měla rozdělit na dva státy – což bylo židovským vedením podpořeno, ale odmítnuto palestinskou reprezentací. Po konci druhé světové války situaci dále vyostřilo odhalení hrůz holocaustu a morální pocit odpovědnosti civilizovaného světa vůči přeživším zbytkům evropské židovské populace. Ačkoli britská správa doufala v možnost smírného řešení situace, realita byla jiná. Představitelé židů v Palestině nejenže se začali připravovat na potenciální válku s arabskými sousedy, ale své aspirace na nezávislost začali hájit se zbraní v ruce i proti britským silám. Současně se dále zhoršovaly arabsko-židovské střety a Velká Británie tak v roce 1947 definitivně přiznala svoji porážku a vrátila mandát na správu území do rukou tehdy již Organizace spojených národů. Na základě doporučení zvlášť pro tuto příležitost vytvořené komise (UN Special Committee on Palestine, UNSCOP) pak bylo hlasováním Valného shromáždění dne 27. listopadu 1947 rozhodnuto o rozdělení Palestiny na arabský a židovský stát (Rezoluce 181).

Přese vše, co se od tohoto okamžiku událo, zůstává skutečností, že se sen jednoho utlačovaného národa stal po dvou tisících letech realitou. Ať se již židé dívají na existenci Státu Izrael jakkoli, ať již jsou hluboce věřící nebo jim je judaismus vzdálen, existuje místo, které mohou, pokud chtějí, nazývat svým domovem a cítit se v něm svobodně.

Mohlo by Vás zajímat –

-          Pokud se hovoří o filantropech, mecenáších a podporovatelích sionistické myšlenky, fascinující místo mezi nimi bezesporu zaujímá rodina Rotchildova. Její historie, veřejná služba, obchodní úspěchy, politické zapojení – to samo o sobě vydá na román a je zdrojem ohromné inspirace – spíše než základ pro konspirační teorii je historií o společenské odpovědnosti, vizi a lidskosti.